Úvod
Tři způsoby zásahu
Recidivita
Kritický pohled na nynější "léčbu"
Svépomocná metoda
Podpůrné kroužky
Závěrečné poznámky

Schéma - druhy pomoci
Doplňky a informace k přednášce
Úvodní strana, o autorovi a zdroji, shrnutí článku

Úvod

Přibližně dvacet let se pokouším pomáhat lidem, kteří zápasí se svým pedofilním cítěním. Dělám to jako dobrovolník pro pracovní skupiny Nizozemského sdružení pro sexuální reformu (NVSH). Právě v posledních dvou letech mě mnozí mladí lidé, většinou studenti ve věku kolem dvaceti let, požádali o pomoc.

Ve věku mezi 20 a 30 lety si lidé obvykle hledají partnera a vytvářejí páry. Tito lidé se ale cítí přitahováni k dětem, chlapcům a děvčatům, a neodvažují se o svých pocitech mluvit, ani se svými spolužáky, a už vůbec ne se svými rodiči nebo rodinou. Toto je také věk, kdy začínají žít odděleně od své rodiny, věk větší svobody ve volném čase. Internet je také v této době již všeobecně dostupný. Pocity přitažlivosti k dětem, pedofilní cítění, se mohou snadno stát obsesí, která naprosto zablokuje osobnost a její vytváření. Často slýcháme příběhy o obsesích, depresích i o plánech na sebevraždu. Někteří z těchto lidí se snaží potlačit své pocity; jiní zase odhodí všechny zábrany (žijí nezřízeně) a mají kvůli tomu vážné problémy s policií a soudy, se svým okolím a rodinou. (Viz Sandfortův seznam Konstruktivních otázek)

Všimněte si prosím, že podle studie autorů Nagayama Hall, Hirschman a Oliver více než 25 % ze vzorku normálních mužů reagovalo vzrušením na pedofilní podněty. Nemluvíme tedy o nějaké malé deviantní menšině, ale o normální variantě lidského bytí – to ovšem v době, kdy každý, kdo reaguje tímto způsobem, je většinou lidí považován za monstrum.

Něco se musí stát, ale co?

Tři druhy intervence

Chtěl bych načrtnout rozdíly mezi třemi způsoby zásahu:
(1) "Terapie"
(2) Svépomoc
(3) Skutečná terapie
Přikládám schéma, abych zdůraznil rozhodující odlišnosti.

Ukazuje se, že každý způsob má své silné i slabé stránky. Měli bychom se učit naše klienty rozlišovat, aby byla nalezena odpovídající metoda pro každého z nich. Není jedna metoda, která by fungovala u všech.

První z nich je léčba pachatelů založená na kognitivně-behaviorálním přístupu, která je dnes často užívána pod heslem: "Ne vyléčení, ale kontrola". Mnozí z profesionálů, kteří tuto metodu používají anebo o ní píší, se domnívají, že je to jediná možná metoda léčby. Tato metoda však vzbuzuje mnoho kritických námitek a jsou ostatně i jiné možnosti.

Jiní, včetně mne, užívají již přibližně dvacet let, mimo jiné v rámci NVSH, svépomocnou metodu a vypadá to, že bychom s ní mohli mnoha lidem pomoci. Zvláště tuto metodu bych chtěl ve své přednášce vyzdvihnout jako možnost, jak pomoci mnoha lidem. Je možné ji spojit s další metodou – s podpůrnými kroužky (support circles), jaké užívá několik církevních komunit. To popisují a doporučují Kirkegaard a Northey. Svépomocná metoda je také rozšířena na Internetu.

Třetí metodou je skutečná terapie, jak ji nazývám k odlišení od "terapie" v bodě 1. Jedná se o mnohé formy klasické psychoterapie.

Tato třetí metoda je dobře známá, takže ji jen připomenu jako užitečnou alternativu k oběma předchozím, s nimiž dokonce může být kombinována. Zmiňuji ji také k popsání rozdílu mezi těmito třemi metodami

Individuální psychoterapie (bod 3) byla standardním způsobem léčby asi do roku 1980. Od té doby byla nejčastěji volena kognitivně-behaviorální metoda (zde pod číslem 1).

Míra recidivity

Obvykle bývá k hodnocení výsledků léčby užívána míra recidivity. Robinson došel k výsledku, že míra recidivity u neléčených pachatelů sexuálních přečinů je kolem 20 %, zatímco po vykonané léčbě průměrně 10 %. Léčba tedy může recidivitu snížit na polovinu. Ale která léčba nebo pomoc to má být?

Podle Margarety Alexanderové byla recidivita po terapii před rokem 1980, tedy starou metodou, kolem 12,8 %, zatímco nyní, s novější metodou, obnáší 7,4 %. Její práce byla metaanalýzou, do které zahrnula 79 studií s více než 11 000 případy. Vypadá to tedy, jako že míra recidivity u moderní metody (č. 1) je nižší než u tradičnějších metod (č. 3).

Zastavme se na chvíli u těchto počtů. Každý, kdo poslouchá politiky nebo novináře, musí věřit, že sexuální zločinnost vykazuje recidivitu 90 % nebo i více. V Nizozemsku dokonce jistý profesor sexuologie dlouhá léta tvrdil, že recidivita sexuálních pachatelů je takto vysoká, dokud o tom nezačal číst odborné studie, a pak se jeho čísla zmenšovala a zmenšovala.

Jeden senátor za stát Indiana (USA) navrhoval registraci sexuálních pachatelů s tím, že "statistiky ukazují, že 95 % z těch, kteří obtěžovali dítě, svůj čin zopakuje." Jeden floridský senátor hovořil o "sexuálních predátorech, kteří, sotva opustí vězení, dají se do hledání nové oběti", a jeden poslanec z Kalifornie varoval veřejnost, že sexuální pachatelé "nejméně z 90 % ihned spáchají znovu stejný čin". Toto jsou všechno citáty z práce od Erica Lotkeho, kde jsou uvedeny v poznámkách 1) až 3).

Každý, kdo si přečte výsledky výzkumu, vidí tedy zcela odlišná čísla. Míry recidivity nejsou ve skutečnosti tak vysoké, jak se obyčejně tvrdí. Tato skutečnost je velmi důležitá, protože pokud by ta čísla byla skutečně kolem 90 %, nebylo by jednoduché obhájit zde svépomocnou metodu (č. 2).

Všeobecně panuje mnoho převrácených představ o pachatelích sexuálních deliktů. Článek Mýty a fakta o sexuálních delikventech ze srpna 2000 (csom.org) jich vyjmenovává celou řadu.

V roce 1998 předložili Karl Hanson a Monique Bussière poslední metaanalýzu na toto téma: Předvídání relapsů: metaanalýza studií recidivity sexuálních přečinů. Podrobili v ní kritickému hodnocení 61 dlouhodobých studií zahrnujících celkově soubor 23 400 lidí. V průměru byla recidivita sexuálních pachatelů spíše nízká: 13,4 %. Ostatně celková míra obecné recidivity je podle Hansona 36,3 %, takže u sexuálních deliktů je recidivita ne třikrát vyšší, ale třikrát nižší než u všeobecných. Jednoduše není pravda, že 90 % nebo více pachatelů sexuálních deliktů své činy opakuje – je to 13,4 %. Léčba se naproti tomu zdá být úspěšná – “U pachatelů, kteří léčbu nedokončili, je větší riziko recidivity než u těch, kteří léčbu dokončili”.

Jejich článek najdete nezkrácený na CD-ROMu, který vám tu dávám k dispozici. Dobré shrnutí Hansonových výzkumů přinášejí ve svém článku Wakefield a Underwager. V mém seznamu literatury najdete ještě další odkazy na výzkumy v této oblasti. Dvacet minut není dost k tomu, abych je všechny představil. Na CD-ROMu a webové stránce, kterou jsem připravil, je naproti tomu dost místa pro tyto výzkumy.

Dovolte mi ještě k těmto číslům dodat, že jsou to čísla, která byla získána statistickými metodami, tady mluvíme vždy o tisících lidí. To je způsob myšlení a práce pojistných matematiků. Jestliže ale chceme pomáhat lidem, můžeme pouze jednotlivě případ od případu. Jako klinici musíme přijmout klinický způsob myšlení a práce. Tato dvě hlediska jsou zcela rozdílná.

Don Grubin a Sarah Wingate to vyjádřili takto: “Rozhodující rozdíl spočívá v tom, že statistici dělají předpovědi o skupinách, a pokud nemluvíme o velmi častém chování, tak nám to říká málo o jednotlivých případech.” Dále pokračují: “Pachatelé sexuálních deliktů nejsou prostě jen nositelé příznaků. Údaje, které pro pojistného matematika mohou být významné, nám říkají málo, protože statistická souvislost neznamená ještě zdůvodnění příčiny. O recidivitě můžeme něco říci teprve poté, když můžeme objasnit jejich význam pro jednotlivce.”

Pak tedy může být nějaká studie apoteózou statistického přístupu, a přece pro klinický přístup bezvýznamná. "Statistici mají tendenci přehlížet určité faktory, které mohou mít zásadní důležitost pro klinika při rozhodování kdy (a jaký - F. G.) zásah je nezbytný."

Existuje mnoho dalších mýtů a předsudků souvisejících s pedofilií. Napsal jsem doplňující článek, v němž jsou na CD-ROMu i na webových stránkách příslušné odkazy na příslušnou literaturu.

Dovolte mi připomenout jen dva body:

1. Robinson tvrdí: "Všeobecně platí, že behaviorální metody léčby jsou v mnoha studiích shledávány jako účinné. Bohužel mnozí odborníci mají obavu, že tyto metody přinášejí pouze krátkodobé změny v deviantním sexuálním chování (preferencích)." (Zvýraznění F.G.)

2. Tato metoda užívá mnoho nátlaku. Léčba pokračuje tak dlouho, dokud klient nezmění svůj způsob myšlení, jednání a dokonce i cítění, dokud nezíská "správné myšlení". Nicméně "správné myšlení" je fakticky totéž jako "politicky správné myšlení", tedy takové, které je politicky žádoucí. Klienti pak "hrají podle pravidel", aby konečně skončily hrůzy terapie. Prostě spolupracují a dávají politicky správné odpovědi, které se naučili a které jsou od nich očekávány. Výsledky měření tedy bývají často nesprávné, a proto i výsledky výzkumů, které jsou na nich založené, bývají chybné. To jsou také myšlenky Dennise Howitta.

3. Tato metoda může namísto uzdravení způsobit další trauma, protože redukuje osobnost na nemocného a zločince. Zaměřuje se na změnu hlubokého egosyntonního cítění na egodystonní cítění. Nesměřuje k dosažení sebepřijetí celé osobnosti klienta včetně pedofilního cítění, nýbrž k potlačení a popření těchto pocitů. Tím však dochází k odcizení osobnosti svému vlastnímu Já (Self). To není uzdravení, ale rozštěpení jeho osobnosti. Může vést k pocitu nejistoty a ohrožení na hlubinné úrovni. Agner Fog cituje muže, který řekl: “Místo aby byly zničeny moje city k chlapcům, je zničena moje jistota, jsem zničen jako jedinec.”
   Já sám jsem poznal klienty, kteří začínali tuto léčbu jako vřelé, živoucí osobnosti a byli změněni v "strnulé dřevěné loutky". Jiní přežili "hraním podle pravidel" (playing the game). Mnozí léčbu nedokončili.

4. Tato metoda může být nebezpečná tím, že se snaží potlačovat cítění, myšlení a fantazie. Tím uzavírá pojistný ventil parního kotle. Dříve či později může bomba vybuchnout. Člověk nemluví a nepřemýšlí o svých potlačených pocitech, tím pádem také nepřemýšlí racionálně o svém nejhlubším cítění a nehledá způsob jak s ním žít. Také kontakty s jinými pedofilně cítícími osobami jsou obvykle ukončeny nebo zakázány, takže je nemožné přijímat je jako kladné vzory chování (positive role models). Svépomoc je znemožněna a výsledkem je izolace od sebe samého i od ostatních. Obzvláště v případě společenského dohledu je sociální izolace dalším zdrojem stresu. Vnitřní parní stroj fungující pod takovým tlakem bez pojistného ventilu je časovanou bombou.

5. Mám celou řadu etických námitek proti přemíře moci a nátlaku, jichž tato metoda užívá. Všimněte si, prosím, že že má být změněno nejen chování, ale také myšlení, cítění (preference) a dokonce fantazie klientů: jejich nitro (mind). Pletysmografie a falometrie se zmocňují nejintimnějšího území těla. Léčebný personál intenzivně narušuje dokonce poslední baštu svobody, svobodu nejvnitřnější mysli. Tato metoda nutí klienty myslet správně, tedy politicky správně. Tato metoda usiluje o řízení myšlení a pocitů lidí – je to kontrola myšlenek (thought control) myšlenkovou policií, jak to nazývá George Orwell. Kontrola myšlení státem, podobná vymývání mozků (brainwashing) v bývalém Sovětském Svazu, nyní však rozšířená ve "svobodném" západním světě.
   Neměli bychom to nazývat “terapií”, jak říká také Dennis Howitt (1995, str. 250-251): "Namísto étosu zaměřeného na klienta je psychoterapie postavena na hlavu, když je uplatňována u pachatelů sexuálních deliktů. (...) učíme je kontrolovat se, a ne porozumět sami sobě; (...) mohou být ponižováni před ostatními a vůbec s nimi může být zacházeno tak, že by způsobilo značné rozhořčení, kdyby oni takhle zacházeli se svými oběťmi."
   Při posuzování, zda je metoda účinná, nelze hledět jen na kvóty recidivity – to by koneckonců bylo možné všechny zabít nebo doživotně uvěznit, a míra recidivity by byla nulová. Jsou ale také etická kritéria.

6. Mám také vědecké námitky vůči této metodě. Mám výhrady proti zjednodušujícím způsobům uvažování, které za ní stojí. Ve svém článku No cure but control jsem to vyjádřil takto: “Léčba je založena na velmi zjednodušeném způsobu myšlení, kdy shoda se všeobecným míněním (politická korektnost) je považována za dobrou a vše ostatní je špatné. Jejich smýšlení o mezigeneračních sexuálních vztazích je nekriticky převzato z názorů (přední skupiny feministek) na znásilnění ženy. Ženy a děti jsou prostě vždy jen oběťmi (špatných) mužů."

   Tento zjednodušený způsob uvažování je také založen na výzkumech "pohlavního zneužívání dětí", které jsou často zaujaté, protože jsou více politicky korektní, než vědecky korektní, jinak řečeno – více ideologíe než vědou.

   Margaret Alexander musela například ze své metaanalýzy (analýza založená na souhrnu a revizi předchozích odborných studií, pozn. překladatele) vyloučit 280 z 359 studií kvůli metodickým chybám. Článek od Frederiksena vyjmenovává nejčastější předpojatosti studií sexuálního zneužívání dětí (CSA), rovněž také tým Bruce Rinda ve své dnes proslulé Metaanalýze.

   Ve své známé knize o výsledcích terapeutického výzkumu píše Dennis Howitt v 7. kapitole (str. 191): “V současné situaci mnohdy nemohou být zprávy o úspěšnosti ničím víc než výsledkem zbožných přání terapeutů, klientů nebo obou dohromady.”

Zastánci první metody by tedy měli být ve svých nárocích skromní – jako jsem i já.

Nyní přecházím ke svépomocné metodě, ale nemohu stavět na hloubkových výzkumech, protože výzkumů o této metodě je velmi málo. Mým zdrojem bude jen dvacet let osobních zkušeností s touto metodou. Budu proto skromný.

Svépomocná metoda

Pomáhající, klienti a cíl

Základním předpokladem je, že zde nejsou pomáhající a klienti, ale že všichni účastníci skupiny jsou současně pomáhajícími i klienty. Účastníci skupiny si vzájemně pomáhají a není mezi nimi žádný rozdíl, protože všichni jsou lidské bytosti, které hledají svou vlastní cestu, jak žít se svým pedofilním cítěním.

Je zřejmé, že tyto tři metody jsou založeny na zcela odlišných pohledech na člověka. V prvním případě vidíme více či méně mechanickou představu lidského chování, za kterou je skryt obraz člověka jako hříšníka, který koná špatné skutky téměř automaticky. Druhá metoda považuje lidi za převážně společenské bytosti (social beings). Třetí metoda se soustředí na vnitřní dynamiku lidské psychiky. Druhá i třetí metoda nevidí v člověku hříšníka, nýbrž osobu hledající vhodný způsob života (right way to live), a obě věří, že jej může nalézt.

Metoda

Hlavní metodou je skupinový rozhovor. Obyčejně rozhovor někdo vede, ale není "terapeutem". On nebo ona je jen jedním z členů, který podněcuje skupinový děj tím, že nabádá ostatní, aby si vzájemně naslouchali, mluvili jeden s druhým, vyjadřovali své pocity a vyměňovali si s ostatními své zkušenosti a myšlenky. Zabývají se jen vědomými pocity; členové skupiny se vzájemně podněcují k vyjádřování svých pocitů, včetně svého nejhlubšího cítění, ale do nevědomé části duše nepronikají.

Členové skupiny si navzájem poskytují konkrétní pomoc v různých oblastech života. To je důležité, protože lidé s pedofilním cítěním mají sklon se izolovat a žít jako izolovaná menšina, jak to ve svém článku pojmenovává Agner Fog. Hovoří v něm o “syndromu izolované menšiny”, který pozoruje u lidí s odlišným sexuálním cítěním. “K příznakům tohoto syndromu patří stereotypní a neovladatelné sexuální chování a rozličné nespecifické sociální příznaky. Jejich příčinou je nedostatek odpovídajících identifikačních vzorů a nepřijetí vlastních sexuálních pocitů. Skupinová terapie v rámci svépomocných skupin je účinným způsobem léčby.” Zkušení členové takové skupiny slouží jako pozitivní identifikační vzory, od kterých se mohou méně zkušení členové se stejnou nebo podobnou parafilií učit, jak najít svůj životní styl.

Cíle

Prvním cílem je, aby si účastníci uvědomili své vnitřní cítění, přijali je jako součást sebe samých a nebojovali proti němu. Noví členové mohou vidět, slyšet a cítit, že je to možné. Jsou zváni k tomu, aby sami sebe i ostatní členy přijímali jako osobnosti, celé lidi včetně jejich vnitřních citů, a to i citů pedofilních.

Tyto aspekty svépomocné metody popsali Van Naerssen a Van Zessen, oba pocházejí z Nizozemska. Dennis Howitt věnoval několik stránek tomu, co nazývá "podpůrné terapie" (support therapies). Ostatně tyto svépomocné metody jsou velmi rozšířené a užívané lidmi se společnými a podobnými problémy, nemocemi, životními situacemi nebo ideály - jako jsou křesťané, těhotné ženy, rodiče gayů, nevidomí, hluší a mnozí jiní.

Za druhé je cílem, aby členové skupiny poznali, že je mnoho různých možností, jak mohou žít se svým cítěním. Například webová stránka skupiny JON nabízí dvacet životních stylů a vyzývá navštěvníka, aby hledal dvacátý první, svůj vlastní. Noví členové jsou vyzváni k tomu, aby se pustili do hledání svého vlastního životního stylu – vidí, slyší a také cítí, že je to možné. Na světě je mnohem více možností, než jen stereotypní způsoby chování. Mimochodem, JON nedoporučuje mít sexuální kontakty s dětmi.

Oba cíle, první i druhý, mohou zmírnit projevy a charakteristiky “syndromu izolované menšiny”. Je však ještě další metoda: vytváření podpůrných kroužků (support circles).

Podpůrné kroužky

Takovým podpůrným kroužkem je skupina lidí, která jakoby tvoří kruh kolem klienta. Dělají to například církevní skupiny, a také skupina JON. Členové komunity navštěvují klienta doma. Zvou ho (nebo ji) na výlet, vaří a jedí společně s ním, chodí s ním do kina nebo do divadla nebo ho zvou jako účastníka zájezdu nebo expedice. Povzbuzují klienta, aby co možno nejvíce účastnil společenského života, a podporují ho přitom.

Hugh Kirkegaard a Wayne Northey tento model popsali. Nejprve vylíčili proces vzniku “obětního beránka” (scapegoating process) ve společnosti. Pak pokračují a popisují, jak ve společenství věřících tento proces zastavili a začali nabízet podporu v rámci tzv. “kroužků podpory a odpovědnosti”. Jak říkají, "cílem kroužku není léčit, ale umožnit podporu a odpovědnost”.

Nizozemský farář Hans Visser popsal podporu, kterou mohou poskytnout církevní společenství.

Také různé webové stránky fungují dnes jako virtuální skupiny nebo podpůrné kroužky. Mnohé takové webové stránky pracují z křesťanského hlediska. O tom napsala dlouhý článek Heather Elizabeth Peterson. Stejně jako ostatní články, které jsem jmenoval, jej najdete na CD-Romu a webové stránce, kterou jsem vytvořil.

Výsledky

Kirkegaard a Northey o výsledcích podpůrných kroužků píší:

"Během posledních pěti let původní projekt založený v Torontu vytvořil 32 podpůrných kroužků v Torontu a Hamiltonu. Z “hlavních členů” (core members) těchto kroužků do dnešního dne dva recidivovali, jeden majetkovým přečinem a jeden dalším sexuálním deliktem. Na základě úspěchu tohoto přístupu bylo vytvořeno v posledních letech dalších šest místních iniciativ po celé Kanadě, takže nyní celkový počet kroužků dosahuje čísla 45. Většina kroužků funguje 18 až 24 měsíců, ale některé z nich i více než pět let. Je-li v jejich středu osoba, která je dysfunkční a velmi potřebuje pomoc, pak je tento druh umělého společenství k tomu, aby ve společnosti zdravě fungovala, nezbytný na dlouhou dobu. U ostatních osob je pomoc, kterou jim kroužek nabízí, aby se reintegrovaly do společnosti, nutná jen krátkodobě. Přesto podpůrné vazby navázané s přáteli z kroužku, kteří znají jejich osudy a mohou s nimi mluvit (can call them) o jejich chování, přetrvávají dlouho po formálním ukončení kroužku."

Dva recidivující z 32, to obnáší 6,25 %. To není mnoho. Pokud, jak je obvyklé ve většině výzkumů, budeme počítat jen recidivitu sexuálních deliktů, dojdeme k číslu 3,13 %, a to je velmi málo.

Používali jsme svépomocnou metodu mnoho let v několika z místních pracovních skupin NVSH (ne ve všech, některé skupiny neposkytují mnoho podpory). Já sám jsem pracoval touto metodou během dvaceti let v několika skupinách.

Byli jsme svědky toho, jak členové postupně rozpoznávali a přijímali své vnitřní pocity. Ve skupině se rozvíjela atmosféra kamarádství. Lidem, kteří k nám přicházeli s pocitem: “Ach, mám velký problém! Myslím, že mám určité pocity. Co jen mám dělat?” se pocit panického strachu velmi rychle změnil v pocit naděje do budoucna. Viděli jsme, jak každý (nebo každá) z nich nachází svou vlastní cestu, jak naložit (way of dealing) se svým cítěním. Mnozí pak řekli "díky!" a ztratili se. Jiní zůstali ve skupině, aby pomáhali nováčkům.

Dalším výsledkem je, že v každé skupině a často také ve větším okruhu se rozvíjí jakýsi etický kodex. Během let se stal známým pod názvem “Čtyři principy s jedním P.S.”. Popsal jsem jeho vývoj ve svém článku I didn’t know how to deal with it (Nevěděl jsem, co s tím). Nizozemský psychiatr Gerard Roelofs o tom napsal také jeden článek a rovněž nizozemský psychiatr Frank van Ree ve svém článku Intimní vztahy mezi mladými a dospělými: existují kritéria pozitivní zkušenosti? Také Heather Elizabeth Peterson popisuje etiku, která se postupně vyvíjí na svépomocných webových stránkách. Takže je možné říci, že etické kodexy a pravidla jsou výsledkem činnosti svépomocných skupin. Petersonová se zmiňuje o růstu ve směru k celibátnímu způsobu života a o společenské integraci tužeb (socialising the desires). Mohu uvést totéž o těch skupinách, které znám. Téměř všichni členové žijí celibátně.

Odhaduji počet lidí, kterým bylo tímto způsobem během dvaceti let pomoženo, asi na stovku. Pokud vím, šestnáct z nich bylo pachatelem trestného činu, z těch šestnácti dva recidivovali, jeden sexuálním deliktem a jeden jiným deliktem.

To představuje recidivitu 12,5 %, což je dvojnásobek Kierkegaardova výsledku, ale těsně pod Hansonovým průměřem 13,4 %, těsně nad hodnotou 10 % u Robinsona pro pachatele, kteří byli léčeni, ale pod 20 % z těch, které uvádí jako pachatele bez léčby. Když zahrnu jenom sexuální recidivitu, jak to mnozí činí, pak je to číslo 6,25 %. Jeden za dvacet let práce se svépomocnou metodou. Navíc nemůžeme tento případ připsat jednoduše svépomocné metodě, protože tento člověk prošel také jinými způsoby léčby (číslo 1 a 3) a mezi jeho pobytem ve skupině a recidivou uplynul delší čas. Přirozeně je nutné mít na zřeteli, že tato čísla nepocházejí z přísného (hard) výzkumu, protože to jsme nezamýšleli a neprováděli. Jsou to jen skromné odhady, tak poctivé, jak je možné. Nejsou ale založeny na malém počtu případů a doba pozorování byla dostatečně dlouhá, dvacet let.

Závěrečné poznámky

Žádná metoda si nemůže dělat nárok na stoprocentní úspěch a nulovou recidivitu. Každá metoda ukazuje své silné a slabé stránky, zvláště když mezi našimi klienty rozlišujeme, jak to činím v jednom ze sloupců předkládaného schématu. Jak vidíte, chtěl bych první metodu doporučit jen takovým klientům, kteří se nedokáží vyjadřovat ani ovládat. Pro klienty, kteří jsou schopni se vyjadřovat, kteří mohou naslouchat a kteří se dokáží ovládat, se ukazuje být dobrou alternativou svépomocná metoda. Je to mnohem humánnější metoda než ta první. Navíc je méně nákladná a v mezích možností velmi efektivní. Zaslouží si být vyzkoušena, využívána a pak vědecky rozvinuta. Mohla by, ve spojení s podpůrnými kroužky, pomoci zvláště těm, kteří byli propuštěni z vězení a přicházejí zpět do společnosti. Místo aby byli jen registrováni a hlídáni, měli bychom je snad nejdřív podpořit. Pokud je ponecháme samotné, budou jen vystaveni tlaku sociální izolace, pod kterým by těžko obstáli.

Chtěl bych ještě jednou zdůraznit - přeji si, aby všechno, co jsem tady řekl, bylo, jak jen je to možné, chápáno jako pokorné a nevtíravé. Řekl jsem jen "svůj skromný názor", a chtěl bych dodat: "Kéž bychom všichni byli pokornými a nevtíravými". Před nějakou dobou, ještě to není tak dlouho, bylo na masturbaci nahlíženo jako na těžkou a nebezpečnou špatnost, způsobující velká trápení, a o něco později tomu bylo stejně s homosexualitou. Dnes jsou to lidé s pedofilním cítěním, kteří jsou líčeni jako Největší Zlo Lidstva. Jak jsem řekl dříve, ukazuje se, že tyto cíty má více než 25 % normálních mužů.

Kdysi dávno, před velmi, velmi dlouhou dobou, říkali sexuologové věci, které se později ukázaly jako nepravdivé. Vypadá to, že byli v těch dobách ovlivněni ideologií, náboženstvím nebo politikou, které je přivedly k nesprávnému názoru. Dnes jsme vědci, kteří nevidí idelogicky. Dnes, v těchto dnech, kdy se koná tento kongres, mluvíme spolu rozumně, zdvořile a pokorně. Já v tom hodlám pokračovat a doufám, že vy také.

Schéma - druhy pomoci 
Doplňky a informace k přednášce